Proč prášek z oxidu hlinitého vysoké čistoty
Mlýnky jsou v laboratoři čisté, ale ve výrobních pecích způsobují měkká místa
Dvanáct let jsem sledoval, jak se prášek z vysoce čistého oxidu hlinitého chová v laboratoři jinak než ve skutečném výrobním mlýnu a peci. Nejčastějším překvapením není velikost částic uvedená v certifikátu, ale to, jak se zbytkový sodík a způsob kalcinace prášku projeví po vypalování jako měkká místa nebo nerovnoměrné smrštění.
Většina prášků z oxidu hlinitého vysoké čistoty, používaných pro keramiku s vysokým obsahem oxidu hlinitého a mlecí média, má obsah Na₂O v rozmezí 0,1 % až 0,4 %. Tato hodnota se zdá nízká, dokud nepozorujete, co se děje při teplotách nad 1550 °C. Vyšší obsah sodíku podporuje slinování v kapalné fázi při nižších teplotách, což se zdá být užitečné, dokud kapalná fáze nezačne rozpuštět oxid hlinitý a ten se následně znovu nevysráží ve formě nadměrně velkých zrn. Tato velká zrna zanechávají pórovitost, která se nezacelí, a výsledkem jsou lokální měkké oblasti, které se projevují nízkou tvrdostí nebo předčasným opotřebením.
Laboratorní hodnoty, které jsme skutečně naměřili
V loňském roce jsme provedli přímé srovnání dvou komerčně dostupných prášků kalcinovaného oxidu hlinitého, přičemž oba měly nominální obsah 99,5 % Al₂O₃ a hodnotu d50 kolem 1,2–1,5 µm. Prášek A obsahoval 0,08 % Na₂O; prášek B obsahoval 0,28 % Na₂O. Z těchto prášků jsme lisovali disky o průměru 50 mm při tlaku 100 MPa a vypalovali je 2 hodiny při teplotě 1580 °C na vzduchu.
Prášek A dosáhl hustoty 3,82 g/cm³ (přibližně 96 % teoretické hodnoty) s poměrně rovnoměrnou velikostí zrn pod 5 µm. Prášek B dosáhl hustoty 3,75 g/cm³ a vykazoval roztroušená zrna větší než 20 µm a shluky uzavřené pórovitosti. Tvrdost podle Vickerse na leštěných řezech činila v průměru 1680 HV u prášku A a 1490 HV u prášku B, přičemž nízké hodnoty u prášku B se vždy vyskytovaly v blízkosti velkých zrn. Absorpce vody u disků B činila stále 0,4 %, zatímco u disků A byla nižší než 0,1 %. Tyto rozdíly nejsou na jednotlivém zkušebním kusu dramatické, ale rychle se projeví při výrobě brusných médií nebo opotřebitelných dílů, které musí při zatížení zachovat svou velikost.
Jak to vypadalo v závodě
Zákazník vyrábějící mlecí kuličky s vysokým obsahem oxidu hlinitého se potýkal s občasným výskytem měkkých kuliček – naměřené hodnoty tvrdosti klesaly o 150–200 HV pod úroveň zbytku šarže, a to vždy na stejných pozicích v peci. Používal reaktivní prášek oxidu hlinitého se specifikovaným obsahem Na₂O ≤ 0,2 %. Když jsme zkontrolovali skutečně dodávané šarže, tři z pěti vykazovaly obsah 0,24–0,31 %. Samotný mlýn byl 1,5 m dávkový kulový mlýn naplněný 92 % mlecími tělesy z oxidu hlinitého, v němž se prášek oxidu hlinitého s malým množstvím organického pojiva mlel po dobu 6 hodin. Teplota suspenze v provozu se pohybovala kolem 35–40 °C a dosahovali konečné hodnoty d50 přibližně 0,8 µm. V mlýně se nic nezdálo být v nepořádku.
Problém se objevil po vypalování. Šarže s vyšším obsahem sodíku se na vnějšku kuličky slinovaly rychleji, zatímco jádro zaostávalo, což vedlo ke vzniku gradientu hustoty. Provedli jsme řez několika “měkkých” kuliček a zjistili jsme stejný vzorec velkých zrn a zbytkové pórovitosti, jaký jsme pozorovali u laboratorních disků. Jakmile zpřísnili limit vstupního Na₂O na ≤0,12 % a přidali 30minutové držení při 1200 °C během náběhu, aby se prášek oxidu hlinitého vyrovnal, počet stížností na měkké koule prudce poklesl. Doba mletí v mlýnu a míra opotřebení mlecích těles se nezměnily; jediným skutečným rozdílem bylo chemické složení prášku a drobná úprava programu ohřevu.
Co ve skutečnosti záleží na parketu
Rozložení velikosti částic stále hraje roli, ale u moderního kalcinovaného oxidu hlinitého to málokdy bývá první problém, na který narazíte. Většina dodavatelů dokáže zajistit konzistentní hodnotu d50. Proměnné, které se více liší, jsou obsah sodíku, stupeň aglomerace zbývající po kalcinaci a poměr skutečně reaktivního prášku k tvrdému alfa-oxidům. Kalcinovaný oxid hlinitý, který na laserovém analyzátoru velikosti částic vypadá v pořádku, může stále obsahovat tvrdé aglomeráty, které se během šestihodinového cyklu mletí nerozpadnou úplně, zejména pokud je mlýn provozován při poněkud nižší teplotě nebo jsou mlecí média opotřebovaná.
Pokud lisujete nebo odléváte do forem díly, které po slinování vyžadují rovnoměrnou tvrdost, zkontroluji tři věci, než se začnu zabývat dobou frézování: skutečný obsah Na₂O uvedený v certifikátu (nikoli typickou hodnotu), povrchovou plochu podle BET (vyšší hodnota obvykle znamená větší reaktivitu, ale také vyšší pravděpodobnost tvorby aglomerátů) a rychlý test hustoty po vypálení na vašem vlastním tělesu, místo toho, abyste se spoléhali pouze na údaje dodavatele. Rozdíl mezi laboratorními a výrobními podmínkami se téměř vždy projeví na vypálené součásti, nikoli ve frézované kaši.
S kalcinovaným práškem z oxidu hlinitého je to jednoduché, dokud se tyto drobné chemické rozdíly neprojeví v reálném programu vypalování. Jakmile zjistíte stejný vzorec měkkých míst jak u laboratorních disků, tak u výrobních kuliček, přestanete hodnotu Na₂O považovat za pouhou doplňkovou informaci.